Rakovina a zločiny onkologické medicíny

 

 

Co lékaře připraví o jeho živobytí? ­Zemře-li pacient, či když zdravím kypí. Proto z nás musí dělat dojné krávy, nechat nás levitovat mezi oběma stavy. Eugen Roth

 

 

Skutečnost, že moderní medicína svůj „boj proti rakovině" prohrála na celé čáře, tuší nejeden člověk, který už někdy oblasti zažil trpkou osobní zkušenost. Nemusíme být odborníky, abychom pochopili beznadějný stav našich onkologických klinik.

 

Oč je výzkum rakoviny neúspěšnější na medicínském poli, o to větší vavříny sklízí při vydělávání peněz - jen v Německu denně zemře 600 - 700 lidí na rakovinu. Ovšem než zemřou, přinese každý z nich kolem 400 000 DM do pokladny rakovinné mafie, tedy zúčastněných farmaceutických koncernů, klinik a lékařů.

Člověk rád zaplatí, když se tím pomůže pacientovi, ovšem přesná bilance onkologické terapie je zdrcující.

 

Již roku 1981 napsal Frederic Vester: „V třísvazkové souhrnné zprávě německé výzkumné společnosti stručně referuje 2 495 onkologických výzkumníků ze 780 ústavů o stavu své práce. Ze statistiky vyplývá, že v roce 1955 zemřelo asi 95 000 občanů SRN na různé druhy rakoviny, ovšem v roce 1975 to bylo již okolo 150 OOO lidi; aniž by obyvatelstva odpovídajícím způsobem přibývalo. A tento počet neustále narůstá. Proto lze jen stěží popřít, že etablovaný výzkum rakoviny a onkologické terapie již před dvaceti lety uvízl ve slepé uličce. "


Náš přítel z úvodní části knihy, nositel Nobelovy ceny James Watson alias „honest Jim", se o dnešním výzkumu rakoviny vyjadřuje stručně a výstižně: "Vědecky zbankrotovaný, terapeuticky neefektivní a navíc mrhající prostředky."

 

 

Jeden z jeho kolegů spolunositelů Nobelovy ceny Burnet soudí,  že ten, kdo by „onkologický výzkum prověřil nepredpojatě a do hloubky , na konci by nutně dospěl ke zdrcujícímu zjištění, že všechno je k ničemu. Konečný rezultát se rovná nule. "

 

Při bližším pohledu se snadno dovtípíme, že výzkum rakoviny nemá s vědou pranic. společného. Vše, co se ví, je, že se nějaké buňky „najednou jakože zblázní" a už nedělají to, co mají. Proč, to nikdo jakože neví.

 

A jediné, co lékaře napadne, je totální likvidace těchto buněk: odříznout, spálit nebo otrávit. Nejlépe všechno najednou. A protože této nemoci nerozumějí, považují ji za hrůzné monstrum, a tomu odpovídají i nasazené zbraně největší ráže, které pacient ještě vydrží. Je nad slunce jasné, že si přitom v organismu nemocného počínají jako slon v porcelánu, což celou věc jenom zhoršuje, ale oni to nechtějí vidět.

 

Ať už jsou onkologové při vymýšlení rafinovaných toxických metod jakkoli důmyslní, právě tak málo dokážou pochopit nesprávnost svých teorií, a proto jejich cesta nevede k úspěchu.

 

 

Rakovina - ano, či ne? - To je to, oč tu běží

 

Nutně dospíváme k závěru, že lidé se v této souvislosti stávají objektem experimentů. Jsou to přece ,jen nemocní rakovinou".

 

Patolog stojí před problémem, kdy má dospět buď k "nesprávně pozitivnímu", nebo „nesprávně negativnímu" hodnocení, což znamená diagnostikovat rakovinu tam, kde žádná není („nesprávně pozitivní") nebo ji přehlédnout („nesprávně negativní").

Za druhý jmenovaný případ je možno pohnat dotyčného k odpovědnosti, za první nikoliv.

 

 

Nejlepší je zcela se vyhnout pochybným „rakovinným tes­tům", abychom předešli zbytečným problémům. Tím mám na mysli za prvé onen onkologický kolotoč, který se kolem biopsií (testů tkání) a podobného roztočí  a za druhé onkologickou mafii, která čeká jen na to, aby mohla začít „léčit" další oběť.

Pro rakovinu platí totéž, co pro „AIDS". Kdo jednou do­stane tuto nálepku, ten se jí už nikdy nezbaví.

 

Stát se jednou pacientem znamená stát se jím navždy. A takoví pacienti jsou nehájenou zvěři, která je údajně „zasvěcena smrti". Experi­mentuje se s nimi tím nejhorším způsobem, poněvadž si namlouvají, že už nemají co ztratit. To, že dokonce i „zasvěcenci smrti" kromě svého života mají mnoho co ztratit, totiž svou důstojnost a kvalitu života, nikoho zřejmě už tolik nezajímá.

 

Rakovina - ano, či ne? - To je to, oč tu běží

Nutně dospíváme k závěru, že lidé se v této souvislosti stávají objektem experimentů. Jsou to přece „jen nemocní rakovinou". Přitom ovšem také dochází k chybným diagnózám: u mnoha zdravých lidí, z nichž jsou děláni onkologicky nemocní, a sice z jednoduchého důvodu: Nehledě na relativně vzácné druhy rychle rostoucí rakoviny je klasifikace buněk jako defektní nebo maligní (zhoubné) velmi obtížná. Klasifikaci většinou provádějí patologové pod mikroskopem a to otázka posouzení buněčných struktur.

 

Jestliže jsou přívrženci školní medicíny přesvědčeni o tom, že terapie může být alespoň nápomocna a neměla by být nikomu odepřena, pak je hranice rakoviny „ano - ne" dosti nízka, tedy raději riskují „nesprávně pozitivní" výsledky (i když si to menšina patologů uvědomuje). V důsledku toho je značné mu počtu lidí diagnostikována rakovina, ačkoliv žádnou nemají - se všemi důsledky, o nichž ještě bude řeč.

Poněvadž je toto riziko lékařům známo, avšak z pochopitelných důvodů není vytrubováno do světa, vydal Německý svaz na ochranu spotřebitelů v mosmdesátých letech brožuru, v níž se na toto nebezpečí upozorňuje. Každému potenciálnímu pacientovi se naléhavě doporučuje, aby si pro jistotu nechal vyhotovit tři nezávislé analýzy.

 

„Nezávislý" znamená, že žádný ze zúčastněných lékařů a znalců nesmí znát nálezy kolegů, neboť~ jakmile je jednou vyslovena diagnóza „rakovina", už se žádný lékař neodváží jí oponovat. Jen tehdy, když všechny tři dospějí k témuž rezultátu, je možno hovořit o rakovině. Jisté ovšem je, že něco takového zařídit v našem „zdravotnickém systému" půjde jen s největšími obtížemi.

 

Nejlepší je zcela se vyhnout pochybným „rakovinným testům", abychom předešli zbytečným problémům. Tím mám na mysli za prvé onen onkologický kolotoč, který se kolem biopsií (testů tkání) a podobného roztočí, a za druhé onkologickou mafii, která čeká jen na to, aby mohla začít „léčit" další oběti.

Pro rakovinu platí totéž, co pro „AIDS". Kdo jednou dostane tuto nálepku, ten se jí už nikdy nezbaví.

 

To potvrzuje profesor Otto Westphal v časopisu Der Spiegel, č. 35 z roku 1980: „Obecně se léčba rakoviny omezuje náhodné zkoušení toho, co je právě na pořadu dne."

 

Šéflékař dr. Ulrich Dold v časopisu Der Spiegel č. 26/1987 připouští: „Při své horlivosti zaměřené na likvidaci rakoviny jsme přehlédli, že pacienti často více trpí terapií než rakovinou samotnou. "


Jen hrstka onkologů nahlédla nesmyslnost svého počínání. Patří k ním profesor D. K. Hossfeld, který v interview pro Der Spiegel řekl:„Opravdu musejí pacienti s rakovinou nesmyslně trpět v zájmu ekonomické prosperity ošetřujících lékařů?"

 

 

Utrpení, jež terapie způsobuje, dalo lékařskému výzkumu v konečném efektu jen další důvod, aby v póze hrdinů tryskem uháněl za dalšími zbraněmi. Mezitím nemocná těla opouštějí zpustošená válečná pole, na nichž zuří válka."

 

Pokračování článku je ZDE

 

  • postele z masivu
  •  
  • inzerce na e-rakovina
  •  
  • postele z masivu Brno
  •  
  • postele z masivu Ostrava
  •  
  • postele z masivu Plzen
  •  
  • postele z masivu Olomouc